Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 22 C 127/2019, ze dne 13. 5. 2021:
Právě prizmatem výše uvedeného rozhodnutí soud na vydědění žalobců nahlížel a dospěl na podkladě provedeného dokazování k závěru, že vydědění žalobců nebylo s přihlédnutím ke všem okolnostem po právu. Z provedeného dokazování je očividná značná zatvrzelost zůstavitele po rozvodu s první manželkou [jméno] [celé jméno žalované], jež je matkou žalobců; výslechy svědků (a to nejen samotné [jméno] [celé jméno žalované], ale i například žalované) naznačují, že se cítil rozvodem a tím, co mu předcházelo, nejen emocionálně zasažen až zrazen, ale i možná určitým způsobem dehonestován před okolím, a tyto jeho pocity se minimálně částečně odrazily v jeho odtažitém vztahu k dětem, a to zejména vůči žalobkyni jako jeho dceři. Soudu dále nemohla uniknout určitá rozpornost chování a projevů zůstavitele; na jednu stranu si podle výpovědí vícero svědků měl soustavně stěžovat na to, že se mu žalobci neozývají, nepřijdou ho navštívit a ani jej sami na návštěvu k sobě domů nepozvou (tedy, že neiniciují osobní kontakt, na jehož podkladě by mohlo dojít k prohloubení vzájemných vztahů na úroveň, kterou by zůstavitel subjektivně mohl vnímat jako„ projev opravdového zájmu o jeho osobu“), případně na to, že mu nepopřejí k narozeninám či k jiné příležitosti, na straně druhé však sám aktivně nic nečinil pro to, aby komunikaci a kontakt s žalobci zintenzivnil, dokonce jim ani sám k narozeninám nepřál. K tomu neblaze přispívalo i to, že bojkotoval používání dnes naprosto standardních prostředků komunikace jako je mobilní telefon. To se z blíže neobjasněné příčiny ilustrovalo zejména ve vztahu k žalobkyni, vůči níž zůstavitel jednal téměř lhostejně; ve vztahu k žalobci byl jeho přístup vstřícnější, neboť k osobnímu kontaktu podle svědeckých výpovědí docházelo, byť možná ne v takové frekvenci a nikoli za těch okolností, jak by si zůstavitel představoval (zde soud naráží zejména na výpověď samotné žalované, která připustila, že zůstavitele vozila k žalobci domů, jakkoli se tak údajně dělo za účelem výpomoci žalobci na jeho rodinném domě). Ačkoli by tedy zůstavitelova očekávání, že jej budou žalobci kontaktovat a usilovat o setkávání s ním, v obecné rovině a za jiných okolností nebylo možné označit za nadsazená či přemrštěná, v kontextu toho, co on sám byl připraven a ochoten pro udržení a zkvalitnění vzájemných vztahů s žalobci učinit, nelze než konstatovat, že jeho snaha a aktivita nebyla dostačující a nesignalizovala, že by on sám o žalobce měl takový zájem, jaký by měl mít otec o svoje děti. Soud se proto nemohl ubránit dojmu, že zůstavitelovy stížnosti na to, jak o něj žalobci jako jeho vlastní děti nejeví zájem, byly motivovány snahou postavit se do role oběti, aniž by byl ochoten připustit, že má na celé situace svůj podíl.
Pro úplnost soud dodává, že všechny popsané projevy chování zůstavitele nelze spravedlivě klást k tíži žalované (respektive provedené dokazování takový závěr nepodporuje). Soud tedy uvěřil jejímu tvrzení, že zůstaviteli v kontaktu s jeho dětmi nebránila, byť jen obtížně bylo možné ověřit, zda skutečně zůstaviteli vyřizovala od žalobkyně údajná pozvání na návštěvu. Ostatně, i kdyby skutečně se zůstavitelem takto manipulovala, zůstavitel jakožto dospělý člověk a dvojnásobný otec měl disponovat dostatečně silnou vůlí a schopností nadhledu, aby se nenechal ovlivnit přáním žalované jakožto jeho nové partnerky. Kvalita vztahu s žalobci tak byla primárně na něm a na žalobcích a právě tito tři lidé se měli snažit posunout je do hluboké a intenzivní roviny tak, jak je pro rodiče a děti žádoucí (nikoli však nutně vždy běžné). Pokud se to nepodařilo a tyto vztahy zůstaly chladné, formální či dokonce„ nulové“ (což však provedené dokazování zcela nepotvrdilo přinejmenším, pokud jde o žalobce), je třeba si klást otázku, nakolik se tak stalo vinou žalobců, a nakolik vinou zůstavitele. Jak již bylo vysvětleno výše, na podkladě provedeného dokazování nebylo možné říci, že by chabá kvalita vztahů mezi zůstavitelem a žalobci měla původ pouze v chování žalobců; naopak se prokázalo, že i sám zůstavitel se k žalobcům choval chladně a i oni sami by mohli důvodně namítat, že o ně za svého života nejevil opravdový zájem.
Konečně, v řízení zaznělo, že žalobci zůstaviteli (respektive žalované, která o něj pečovala) neposkytli potřebnou pomoc v době, kdy byl vážně nemocný a nesamoobslužný. Jakkoli v průběhu řízení nikdo z účastníků netvrdil, že důvodem vydědění žalobců bylo neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi zůstaviteli (§ 1646 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku), natož aby bylo vůbec tvrzeno, že o tuto pomoc zůstavitel či žalovaná skutečně žalobce požádali, i kdyby tomu tak bylo, soud by nemohl ignorovat fakt, že nepříznivý zdravotní stav byl nikoli nepodstatně ovlivněn závislostí zůstavitele na alkoholu. Abusus alkoholu jako společensky nevítaný fenomén a s ním spojené následky nepředstavují důvod, proč by se mělo takové osobě dostávat zvláštních ohledů a pomoci, ledaže by šlo o situaci, že dotyčný je sám připraven svou závislost řešit a že právě sem by měla pomoc jeho dětí směřovat; to však v dané věci výpovědi svědků neindikovaly.
