Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3516/2023, ze dne 19. 12. 2023:
Vzhledem k tomu, že pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo zastaveno pro nepatrný majetek dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a majetek nepatrné hodnoty byl vydán státu analogicky dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., čímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno (§ 155 z. ř. s.), bylo tím vyloučeno, aby soud mohl komukoli potvrdit nabytí dědictví, včetně potvrzení, že dědictví připadlo státu z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení § 1634 o. z. Protože zůstavitel v takovém případě nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti, je třeba uzavřít, že zde není žádné osoby, která by byla nositelem hmotného práva (tedy žalobcem tvrzené povinnosti), o něž v řízení jde, na což také poukazoval stát ve svém vyjádření k žalobě s tím, že se „nestal dědicem zůstavitele (dlužníka) ani jeho právním nástupcem“. Za daných okolností proto v projednávaném případě měly soudy namísto rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. (viz dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 11. 2022, č. j. 7 C 176/2017-60) žalobu žalobce zamítnout právě z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 NSČR 4/2016).
Nadto považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podal-li žalobce předmětnou žalobu v době, kdy ještě nebylo skončeno pozůstalostní řízení po zůstaviteli, jen a právě proto, „aby předešel uplynutí promlčecí lhůty a možnosti obavy, že by dědicové namítli promlčení pohledávky“, nevzal náležitě v úvahu, že dle ustanovení § 643 odst. 1 o. z. platí, že přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce mohl vyčkat pravomocného rozhodnutí pozůstalostního soudu o potvrzení nabytí dědictví, na základě kterého by měl jistotu, zda a kdo je právním nástupcem zemřelého dlužníka (zůstavitele), a kdo tak na sebe převzal povinnost poskytnout věřiteli plnění, a právě proti takovému dědici (dědicům) zůstavitele se žalobou domáhat zaplacení své pohledávky, kterou měl vůči zůstaviteli.
