Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3145/2023, ze dne 13. 2. 2024:
Žaloba na určení, že zůstavitel byl v době smrti vlastníkem určité věci či práva, nemůže být úspěšná, jestliže v řízení o dědictví, případně v navazujícím sporném řízení vyvolaném žalobou podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ nebylo určeno, kdo je dědicem zůstavitele; nebylo-li řízení o dědictví dosud skončeno, je jedním z předpokladů přípustnosti žaloby, aby v řízení o dědictví bylo postaveno najisto, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli, tedy, není-li spor o dědické právo (srov. např rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2299/2022).
V řízení o dědictví po Ing. Jiřím Baarovi, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 925/2010, nebylo dosud vydáno rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví nebo o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví. Při zjištění existence čtyř závětí zůstavitele (ze dne 16. 11. 2004, 18. 11. 2004, 12. 2. 2009 a 28. 4. 2009) a sporu mezi v úvahu přicházejícími dědici podle těchto závětí o tom, která ze závětí je platná, uložil dědický soud usnesením ze dne 4. 11. 2010, č. j. 27 D 925/2010-166, vydaným podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, těm, kteří byli povoláni k dědění závětí ze dne 16. 11. 2004, popírali platnost ostatních závětí a dědictví neodmítli, aby podali žalobu proti Štěpánce Kunstové, povolané k dědění závětí ze dne 18. 11. 2004 i závětí ze dne 28. 4. 2009, na určení, že jsou dědici zůstavitele; současně řízení o dědictví do rozhodnutí o této sporné skutečnosti přerušil. O podaných žalobách rozhodl ve sporném soudním řízení Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 10. 2014, č. j. 28 C 372/2010-288, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2015, tak, že určil, že žalobci prof. Ing. Zdeněk Půbal, Ing. Dagmar Marvanová, MUDr. Michael Želízko, Ing. Blanka Buchová, Ing. Jiří Baar, Eva Vlčková, Ing. Miroslav Kůs a Jaroslav Jurečka jsou dědici po zůstaviteli (Ing. Jiřím Baarovi, narozeném dne XY, zemřelém dne 21. 5. 2010). Soud vycházel ze závěru, že závěti ze dne 28. 4. 2009 a 12.2.2009 nejsou platné, neboť v té době nebyl zůstavitel způsobilý k právním úkonům, závěť ze dne 18. 11. 2004 nesplňuje všechny zákonem stanovené náležitosti (ohledně svědků úkonu), a jedinou platnou závětí je tak závěť ze dne 16. 11. 2004, proto bylo rozhodnuto, že dědici zůstavitele jsou ti, kteří byli za dědice zůstavitele povoláni právě touto závětí. Z tohoto rozsudku je zřejmé, že soud posuzoval „pouze“ spor o platnost čtyř závětí zůstavitele, spočívající především v rozdílných tvrzeních (těch, jimž podle jednotlivých závětí svědčilo dědické právo) o způsobilosti zůstavitele učinit takový právní úkon, jako byly jednotlivé závěti v době jejich pořízení. Otázka dědické (ne)způsobilosti závěťmi povolaných dědiců podle ustanovení § 469 obč. zák. předmětem posuzování soudu nebyla.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že rozsudek o sporném dědickém právu, vydaný po odkazu podle § 175k odst. 2 OSŘ ve sporném soudním řízení, má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci; vyjdou-li najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, může být otázka, s kým bude dále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, posuzována znovu; pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 145, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3491/2016).
Pokud v nyní projednávané věci (o určení vlastnictví ke spornému majetku) v závěrečném návrhu před rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2022 žalovaní 1), 2) a 5) mimo jiné uvedli, že na základě dosud provedených důkazů považují žalobkyni za dědicky nezpůsobilou ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák., vznikly tím pochybnosti o dědické způsobilosti žalobkyně. Jde o novou skutečnost rozhodnou pro posouzení jejího dědického práva. Proto je třeba otázku jejího dědického práva znovu posoudit, a to z úřední povinnosti, neboť dědická nezpůsobilost nastává ze zákona (ex lege). Nemůže se tak však stát v tomto řízení, neboť v něm nejde o vyřešení sporu o dědické právo podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Takové posouzení (vyšetření dědického práva) náleží pouze soudu, který vede řízení o dědictví po zůstaviteli (jak je zřejmé z výše uvedené soudní judikatury), podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ, popř. soudu ve sporném soudním řízení, na které by byl případně odkázán některý z dosavadních účastníků dědického řízení podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Jako se dědictví podle ustanovení § 460 obč. zák. nabývá smrtí zůstavitele (tedy ex lege) a není pochyb o tom, že tato skutečnost musí být deklarována rozhodnutím příslušného orgánu (soudu), stejné platí i pro závěr o případné dědické nezpůsobilosti ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. Posouzení, zda jsou splněny zákonné předpoklady k tomu, aby ten, jemuž svědčí dědické právo po zůstaviteli, byl z dědění vyloučen, přísluší pouze soudu, který je ze zákona věcně a místně příslušný k projednání dědictví, včetně soudu, na který byl některý z dosavadních účastníků dědického řízení odkázán podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ k uplatnění, popř. popření, dědického práva žalobou, pokud rozhodnutí o dědickém právu závisí na zjištění mezi účastníky řízení o dědictví sporných skutečnostech a nejde-li přitom „jen“ o právní posouzení odlišných tvrzení účastníků.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, odůvodněný nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobkyně na žalobou požadovaném určení (když jako otázku předběžnou k tomuto svému závěru konstatoval dědickou nezpůsobilost žalobkyně), není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Není žádného důvodu k tomu, aby tato již vyřešená otázka procesního práva měla být posouzena jinak. Lze dodat, že ostatní dovoláním uplatněné námitky (vztahující se převážně k závěrům soudu prvního stupně ohledně dobrověrnosti v katastru nemovitostí nyní zapsaných vlastníků předmětné bytové jednotky) jsou pro rozhodnutí o dovolání bezpředmětné, a to nejen z důvodu, pro který byl rozsudek odvolacího soudu shledán nesprávným, ale také proto, že na otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo – odvolací soud posuzoval pouze aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby.
