Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1857/2024, ze dne 20. 8. 2024:
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou namítaný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023. Námitka dovolatelky, že pouhé neshody mezi dědici nemohou být považovány za vážné důvody dle ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s., a že podřazením je pod tuto kategorii se soudy nižších stupňů odchýlily od výše uvedené judikatury, nemůže přípustnost dovolání založit. Odkaz na uvedené rozhodnutí (z něhož nadto žádné takové úvahy neplynou) není v tomto případě přiléhavý, neboť v nyní projednávané věci (oproti věci judikatorně posuzované) oběma dědičkám svědčí dědické právo a není pochyb o jejich dědickém titulu. V pozůstalostním řízení, jež je vnímáno jako řízení tzv. „nesporné“ a v němž je třeba postupovat bez zbytečných průtahů, není třeba dopodrobna zjišťovat rozsah a hloubku sporů mezi dědici, postačí, že je zřejmé, že některý z dědiců či všichni dohromady neskýtají záruku výkonu řádné (prosté) správy. S dovolatelkou lze v jistém smyslu souhlasit, že odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se explicitně nezabývaly tím, zda v konkrétní věci může pozůstalost spravovat jen jedna z dědiček.
V již zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu bylo vysvětleno, že v průběhu řízení o pozůstalosti může vzniknout pochybnost (pozn.: nejen účastníků, ale i třetích osob) o tom, kdo má pozůstalost nebo její určitou část spravovat, tedy zda správa pozůstalosti náleží správci pozůstalosti povolanému zůstavitelem, nebo vykonavateli závěti, nebo jednomu dědici, nebo některému z více dědiců, anebo všem dědicům společně, popřípadě který z více dědiců je oprávněn spravovat pozůstalost, nebo kdo má jakou část pozůstalosti spravovat. Povolán řešit takovou pochybnost je, na návrh nebo i bez návrhu, soud v řízení o pozůstalosti usnesením (§ 156 z. ř. s.), v němž určí, kdo je oprávněn spravovat pozůstalost, popřípadě jakou její část [srov. Fiala, R. Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2022, str. 475]. Jinými slovy, nepanuje-li shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba ingerence soudu (rozhodnutí o tom, kdo bude správu vykonávat). Dovolací soud se v posledně zmiňovaném usnesení přiklonil k závěru, že v takovém případě lze rozhodnout usnesením o oprávnění ke správě pozůstalosti dle § 156 z. ř. s. (tedy jen některým z dědiců). K obdobnému právnímu názoru přitom dospěla i odborná literatura. Ustanovení § 156 z. ř. s. zřejmě opravňuje soud i k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popřípadě že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně.
V případech, kdy by se ukázalo potřebné, aby pozůstalost spravoval některý z dědiců, může o tom soud rozhodnout podle § 156 z. ř. s., spíše než jmenováním některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 z. ř. s. (k tomu srov. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 292 a 295). Přestože tedy odvolací soud nezvažoval, zda není namístě určit některou z dědiček jako osobu (výlučně) spravující pozůstalost, nejde o takový nedostatek, který by měl v konkrétním případě za následek věcnou nesprávnost napadeného usnesení. Z charakteru důvodů, pro něž vznikl o správě pozůstalosti mezi dědičkami spor (užívání bytu osobami blízkými dceři zůstavitelky), je zřejmé, že dcera zůstavitelky je v evidentním střetu zájmů ve vztahu k nárokům obou dědiček z titulu užívání bytu a současně vnučka zůstavitelky neprojevila zájem o to, aby sama pozůstalost na základě rozhodnutí soudu spravovala (srov. její návrh na ustanovení správce pozůstalosti na č.l. 402 spisu) a obecně platí, že spravovat pozůstalost nemůže proti své vůli ten, kdo sám s výkonem správy nesouhlasí. Řečeno jinak, postup odvolacího soudu nebyl (ve výsledku) nesprávný, přistoupil-li bez dalšího k jmenování správce (části) pozůstalosti, a to v osobě advokáta, který skýtá záruku řádného plnění činnosti související s prostou správou pozůstalosti.
Při jmenování správce pozůstalosti soudy přihlíží k tomu, zda je jmenovaná osoba vhodná, a to jak vzhledem ke svému vzdělání či odborným zkušenostem ale i k tomu, zda nejsou její zájmy v rozporu se zájmem na zachování majetku patřícího do pozůstalosti. Soudy nižších stupňů správně posoudily, že v tomto případě je na místě správce pozůstalosti ustanovit. Ve sledovaných souvislostech možno upozornit, že k jmenování správce pouze k části pozůstalosti přistupuje soud zejména v případě, kdy sám zůstavitel povolal správce jen k části pozůstalosti nebo tehdy, když dědicové nemohu či nejsou schopni společně, či alespoň některý z nich, spravovat část pozůstalosti. V každé fázi pozůstalostního řízení je však třeba, aby byla spravována (byť více osobami) celá pozůstalost, není tedy vyloučeno, aby část pozůstalosti spravovali dědicové (některý z nich), část vykonavatel závěti, popř. ustanovený správce pozůstalosti. Je ale vždy nutné vzít v úvahu i to, co se děje se zbytkem jmění patřícího do pozůstalosti. Zda se o něj má kdo starat a nedochází ke škodě na pozůstalosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3295/2023).
Ustanovil-li proto soud prvního stupně správce pozůstalosti k její části, aniž by bylo zřejmé, kdo bude spravovat její zbývající část (byť i ve vztahu k ní nejsou dědičky způsobilé pro rozpory mezi nimi k výkonu její prosté správy), nešlo o postup zcela správný. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je (pouze a jen) ve vztahu k výše uvedené dílčí otázce rozsahu správy nesprávné. V základu věci postupoval odvolací soud naopak zcela v souladu s právní úpravou. Nejvyšší soud s přihlédnutím k zásadě rychlosti řízení (§ 6 o. s. ř.), postupoval podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a usnesení odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky řízení umožňují Nejvyššímu soudu o věci rozhodnout. Nešlo přitom o případ, kdy by byl Nejvyšší soud vázán rozsahem dovolacího návrhu (viz § 29 odst. 2 z. ř. s.). V dané věci jde o řízení tzv. nesporné, v němž je upozaděna zásada dispoziční, jinak typická pro řízení sporné (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23). Nejvyšší soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že ustanovení správce pozůstalosti se vztahuje k jejímu celku (§ 220 odst. 1 písm. b/ per analogiam o. s. ř.). Co do samotného ustanovení správce pozůstalosti a stanovení podmínek takové správy jej z věcně správných důvodů v něm uvedených potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
