Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1000/2024, ze dne 7. 8. 2024:
Podle § 56 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „notářský řád“) notář je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s notářskou činností podle § 2 a další činností podle § 3 odst. 1 a 2 a které se mohou dotýkat oprávněných zájmů: a) účastníka právního jednání, o kterém byl sepsán notářský zápis, b) toho, jehož prohlášení nebo rozhodnutí bylo osvědčeno, c) toho, jehož podpis byl ověřen, d) toho, na jehož žádost byla osvědčena právně významná skutečnost, e) klienta v případě další činnosti podle § 3, nebo právních nástupců těchto osob (dále jen „povinnost mlčenlivosti“).
Podle § 56 odst. 2 notářského řádu, povinnosti mlčenlivosti mohou notáře zprostit pouze osoby uvedené v odstavci 1.
Zmiňované ustanovení § 56 odst. 2 notářského řádu stanoví, kdo může notáře zprostit povinnosti mlčenlivosti. Jsou jimi pouze osoby uvedené v odst. 1, tedy osoby, v jejichž prospěch je povinnost mlčenlivosti zakotvena, a to bez výjimky. Ke zproštění mlčenlivosti může dojít na základě projevu vůle chráněné osoby, který nelze vynutit ani nahradit autoritativním rozhodnutím soudu či jiného orgánu. Zproštění mlčenlivosti je právním jednáním dané osoby, kterým zaniká odpovědnostní vztah notáře za porušení povinnosti mlčenlivosti.
K institutu povinnosti mlčenlivosti lze předeslat, že byl znám již římskému právu (zejména ve vztahu klient – advokát nebo lékař – pacient) a byl základem jak kupř. Hippokratovy přísahy, tak i tzv. fiduciárních smluv založených na nezbytné důvěře v to, že důvěrné skutečnosti sdělené klientem zůstanou ze strany advokáta utajeny (požadavek důvěrnosti komunikace). Povinnost mlčenlivosti advokáta se postupem doby rozšiřovala na další profese (ať už právní – notář, státní zástupce, prokurátor, soudce, soudní exekutor, daňový poradce, policista atd.) či mimoprávní (např. lékař, lékárník, kněz apod.), a to v zásadě bez ohledu na to, zda měla původ ve smluvním vztahu, nebo je přes jeho absenci stanovena obecně závaznými právními předpisy k ochraně dotčeného subjektu (např. v případě soudců, exekutorů či státních zástupců). Vedle původně etické povinnosti byla povinnost mlčenlivosti posléze vnímána jako smluvní a nyní je většinou právní řádu nadto jednoznačně kodifikována. Přes absenci legální definice pojmu „mlčenlivost“ v tuzemském právním řádu, lze vyjít z nauky, podle níž mlčenlivost je vnímána jako „právní institut, jehož podstatou je povinnost fyzické osoby zachovávat při soukromém i úředním styku taková pravidla jednání, která zaručí ochranu konkrétních informací a údajů o občanech, jimiž taková fyzická osoba disponuje“ (srov. Brejcha, Aleš. Právo na informace a povinnost mlčenlivosti v českém právním řádu. Praha: Codex Bohemia, 1998. s. 99. ISBN 80-85963-47-7).
Ve vztahu mezi klientem a advokátem se Ústavní soud jednoznačně vymezil tak, že povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci, a tím i nezbytnou podmínkou pro fungování demokratické společnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. II ÚS 2894/08). Bez potřebné povinnosti mlčenlivosti by bylo velmi těžké vybudovat vzájemnou důvěru mezi advokátem a klientem, která je nepostradatelná pro to, aby mohl advokát náležitě hájit klientovy zájmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1148/2007). Obdobné úvahy jsou obsaženy např. i v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10, nebo v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 6 Ads 30/2012.
Není pak žádného rozumného důvodu výše nastíněné (judikatorní) závěry přiměřeně nevztáhnout i na vztah notáře a jeho klienta (popř. účastníka pozůstalostního řízení). Ostatně také proto notář při svém jmenování skládá slib, podle něhož se zavazuje [srov. § 9 odst. 2 notářského řádu], že bude zachovávat ústavní a jiné zákony a obecně závazné právní předpisy a bude zachovávat mlčenlivost; právě povinnost mlčenlivosti představuje jednu ze základních a nezbytných zásad výkonu poslání notáře. Úprava povinnosti mlčenlivosti notářů je provedena v § 56 notářského řádu s tím, že notář je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s notářskou činností podle § 2 a další činností podle § 3 odst. 1 a 2 a které se mohou dotýkat oprávněných zájmů – mimo jiné i klienta v případě další činnosti podle § 3 (srov. odst. 1 písm. e/ citovaného ustanovení, které dopadá na sepisování smluv). Povinnosti mlčenlivosti mohou notáře zprostit pouze osoby uvedené v odstavci 1 (odstavec 2). Povinnost mlčenlivosti se vztahuje i na notáře, který byl odvolán (odstavec 3). Povinnost mlčenlivosti se vztahuje obdobně i na zaměstnance notáře a zaměstnance notářské komory a Komory, a to i po skončení jejich pracovního poměru; nevztahuje se však na notáře a jeho pracovníky ve vztahu k sobě navzájem (odstavec 7).
Povinnost mlčenlivost notáře (někdy též označována jako „notářské tajemství“) je zákonem předjímaným nezbytným základem pro vztah důvěry mezi ním a klientem či klienty, kteří se mohou (nejen s ohledem na důvěru, jíž se notáři obecně ve společnosti těší) na notáře (i jeho spolupracovníky či pomocníky) spolehnout v tom, že jim poskytnuté informace zůstanou v zásadě důvěrné.
Tuzemská nauka k citovanému ustanovení zdůrazňuje, že povinnost mlčenlivosti zahrnuje povinnost zdržet se poskytování chráněných informací třetím osobám (pasivní stránka) a povinnost přijmout taková opatření, aby tyto informace zůstaly důvěrné (aktivní stránka). Notář je tedy povinen informace nejen nesdělovat, ale také je přiměřeným způsobem zabezpečit před třetími osobami (srov. Kožiak in Kožiak, J., Ruban, R., Vláčil, D. Notářský řád, Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, ISBN: 978-80-7598-283-4, komentář k § 56). Tentýž autor k otázce zproštění povinnosti mlčenlivosti zdůrazňuje, že zproštěním povinnosti mlčenlivosti zaniká notáři povinnost mlčenlivosti v rozsahu, který je ve zproštění mlčenlivosti uveden, nebo v rozsahu, který z něj jinak vyplývá. Aktivní legitimaci ke zproštění mlčenlivosti mají osoby, jejichž oprávněné zájmy povinnost mlčenlivosti chrání (rámcově jde o účastníka, žadatele nebo klienta), nebo jejich právní nástupci. Právním nástupcem je v tomto smyslu univerzální sukcesor (dědic nebo právní nástupce právnické osoby zaniklé v důsledku přeměny, na kterého přešlo její jmění). Notáře nelze zprostit povinnosti mlčenlivosti v celém rozsahu ke všem věcem, ale pouze v rozsahu věcí, které se dotýkají osoby, která jej odpovědnosti zprošťuje (např. účastník notářského zápisu smí notáře zprostit mlčenlivosti jen ohledně zápisu, kterého se účastnil, a nikoli jiných zápisů). Obecně formulované zproštění (tedy např. „zprošťuji notáře povinnosti mlčenlivosti ve všech věcech“) vede k zániku mlčenlivosti ohledně všech věcí, ve kterých má daná osoba ke zproštění oprávnění (aktivní legitimaci).
Obdobně Bílek (Bílek, Petr. § 56 [Mlčenlivost]. In: Bílek, Petr, Jindřich, Miloslav, Ryšánek, Zdeněk, Bernard, Pavel a kol. Notářský řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 273) v komentáři k notářskému řádu upozorňuje, že povinnost mlčenlivosti notáře se (na rozdíl od ostatních právnických profesí) netýká všech skutečností, které se notář dozvěděl při výkonu notářské činnosti či poskytování právní pomoci, ale je dána pouze ve vztahu ke skutečnostem, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů osob, vůči kterým se povinnost mlčenlivosti vztahuje. Mlčenlivost notáře lze považovat za státem uloženou či uznanou povinnost a tato má být respektována všemi procesními ustanoveními příslušných předpisů upravujících podání svědectví či vysvětlení osobami vázanými tímto druhem mlčenlivosti. Svědecké výpovědi či vysvětlení v těchto případech nesmí být požadovány či mohou být odepřeny, pokud nedošlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti nebo pokud zákon nestanoví jinak. Pod ochranu oprávněných zájmů klienta lze proto podle uvedeného autora podřadit zejména subjektivní okolnosti vzniku úkonu z hlediska klienta, tj. především důvody či motivy řešení daného právního vztahu způsobem uvedeným v notářském úkonu apod. (jako tomu bylo i v přítomné věci – poznámka Nejvyššího soudu). Ke způsobu zproštění povinnosti mlčenlivosti B. dále zdůrazňuje, že je činěno na základě projevu vůle chráněné osoby, který nelze vynutit ani nahradit nějakým autoritativním rozhodnutím. Zproštění mlčenlivosti je právním jednáním dané osoby, kterým zaniká odpovědnostní vztah notáře za porušení povinnosti mlčenlivosti. Otázkou je, jak postupovat v případech, kdy povinnost mlčenlivosti v dané věci se vztahuje na více osob a některá notáře povinnosti mlčenlivosti nezprostí. V těchto případech povinnost mlčenlivosti podle zmiňovaného autora v dané věci trvá, pokud by skutečnosti, z jejichž zveřejněním jeden z účastníků projevil souhlas, se mohly dotknout oprávněných zájmů účastníka, který tak neučinil.
Nejvyšší soud nemá důvodu se od výše formulovaných závěrů doktríny odchylovat. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval k výslechu svědka JUDr. Miroslava Michálka, notáře sepisujícího kupní smlouvu, že žalovaný výslovně zprostil notáře povinnosti zachovávat mlčenlivost (čl. 58 procesního spisu) a žalobce proti provedení tohoto výslechu „ničeho nenamítal, dokonce sám zástupce žalobce svědku aktivně kladl otázky“. Z takového postupu proto odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že rovněž žalobce prostřednictvím svého zástupce s provedením (celého) výslechu svědka souhlasil a konkludentně tak povinnosti zachovávat mlčenlivost svědka zprostil. Uvedený právní závěr však dovolací soud nepovažuje za správný.
Nejvyšší soud ve vztahu k formě zproštění notáře povinnosti zachovávat mlčenlivost uvádí, že tato není v notářském řádu výslovně upravena (na rozdíl od většiny ostatních obdobných zákonů – např. od zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, který formu zproštění upravuje v § 21 odst. 2, podle nějž zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem anebo jeho právními nástupci musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu). Je proto nezbytné ve vztahu k notářům vycházet z obecné právní úpravy a v ní reglementovaných zásad právního jednání, zejména z ustanovení § 559 až § 564 o. z. Současně je s ohledem na význam institutu povinnosti mlčenlivosti vycházet z toho, že mlčenlivost notáře je pravidlem, kdežto zproštění je (vedle jiných zákonných důvodů) výjimkou z pravidla a v případě jakýchkoliv pochybností je třeba výjimku aplikovat spíše zužujícím způsobem.
Jen právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (§ 545 o. z.). Přitom podle § 546 téhož předpisu právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.
Konkludentní právní jednání (projev vůle učiněný jiným způsobem než slovně, tedy nikoliv ústně či písemně) je volním právním jednáním s nímž jsou spojeny právní následky. Osoba, která konkludentně právně jedná, nemusí znát právní kvalifikaci svého jednání, musí však nepochybně navenek projevit vůli, s níž právo spojuje daný právní následek. Projev vůle musí být natolik určitý, aby bylo možné z něj zjistit, o jaké právní jednání se jedná a jaký je jeho obsah a rozsah. Nelze-li pro neurčitost obsah konkludentního jednání zjistit (ani výkladem), nejde vůbec o právní jednání (srov. ustanovení § 553 odst. 1 o. z.). Z pouhého mlčení rovněž nelze dovozovat vůli konkludentně právně jednat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 975/2007), přičemž i nyní účinný občanský zákoník přebírá (s výjimkami pro tuto věc nepodstatnými) do 31. 12. 2013 panující zásadu, že mlčení neznamená souhlas (srov. např. § 1740 odst. 1 věta druhá o. z.).
V nyní posuzovaném případě bylo, v souladu se shora uvedeným, potřeba ke zproštění mlčenlivosti notáře souhlasné prohlášení obou účastníků, tj. původního nebo nynějšího žalobce a žalovaného. Protože žalovaný udělil výslovný a písemný souhlas se zproštěním mlčenlivosti notáře pro celé řízení (čl. 58 spisu), bylo třeba zkoumat, zda a v jakém rozsahu došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti i ze strany žalobce. Ten svou vůli zprostit notáře mlčenlivosti sice i podle přesvědčení Nejvyššího soudu projevil konkludentně, ovšem právě a jen ve vztahu k jím (resp. jeho zástupcem) formulovaným otázkám položeným při jednání před okresním soudem konaném dne 6. 6. 2022, neboť jen s ohledem na žalobcovo jednání, kdy (prostřednictvím svého zástupce) kladl notáři konkrétní otázky, bylo lze mít nepochybně za to, že tím aktivně očekával i odpověď vyslýchaného /pouze a jen/ na ně, čímž dal konkludentně najevo, že též v jeho prospěch zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti se k jím položeným otázkám nemá uplatnit. Pro zbývající část řízení, jakož i pro soudem, či žalovaným předkládané otázky svědkovi (jak plynou z protokolu o jednání před soudem prvního stupně čl. 86 procesního spisu) zproštění notáře k povinnosti mlčenlivosti ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 notářského řádu ovšem dovodit nelze, a to ani v konkludentní formě. Bylo třeba mít na paměti, že notář může být účastníkem zproštěn povinnosti mlčenlivosti buď ke všem skutečnostem, k nimž se mlčenlivost upíná, ale také jen zčásti, to je jen k některým skutečnostem (např. pokud se má výpověď notáře týkat nějakého konkrétního úkonu, k okolnostem nastalým jen v určitém období, zproštění mlčenlivosti může být také omezeno jen na určitou dobu, např. pro konkrétní výslech nebo na konkrétně vymezenou dobu od zproštění apod.). Z protokolu o jednání před okresním soudem se nepodává, že by žalobce (ať už sám či ústy svého zástupce) výslovně či jen mlčky zprostil povinnosti mlčenlivosti notáře, a to ať už zcela či zčásti pro spontánní část výpovědi svědka a pro dotazy, jež položil soud či žalovaný (jeho zástupce). Nelze proto než uzavřít, že vyjma té části výpovědi, kde notář (za výslovného písemného souhlasu žalovaného a konkludentního souhlasu žalobce) odpovídal jako svědek na dotazy žalobce, byla celá zbývající část výpovědi provedena procesně nekorektním způsobem, za porušení povinnosti mlčenlivosti (ať už soudem či svědkem) a nebylo možno ji při zjišťování skutkového stavu použít. Doplnit dlužno, že zákonnost vedení řízení (srov. § 1 a 6 o. s. ř.) a provádění dokazování je svěřeno zásadně soudu (soudci či senátu) a není povinností účastníka ani jeho právního zástupce soud upozorňovat, že dokazování je prováděno vadně. Lze rovněž připomenout závěry ustálené judikatury, podle níž občanský soudní řád nevylučuje, aby jako svědek byl v řízení slyšen také advokát (rozuměj i notář), případně i advokát účastníka řízení; má-li však vypovídat o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, může tak učinit, jen je-li zbaven povinnosti mlčenlivosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Také proto civilní procesní předpis (v § 124 o. s. ř.) jednoznačně stanoví, že dokazování je třeba provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem) a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. V těchto případech lze provést výslech jen tehdy, jestliže vyslýchaného zprostil povinnosti mlčenlivosti příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu má tuto povinnost; přiměřeně to platí i tam, kde se provádí důkaz jinak než výslechem. Protože v této věci vyslýchaný notář nebyl v patřičném rozsahu žalobcem zproštěn mlčenlivosti a soud sám není subjektem, jež by mohl ve smyslu § 56 odst. 1 notářského řádu svědka zprostit povinnosti mlčenlivosti, neměl soud prvního stupně při závěru o skutkovém stavu a z něj odvozovaném meritorním rozhodnutí přihlížet k odpovědi svědka na jiné, než žalobcem kladené otázky. Pokud tak učinil, nebyl jeho postup správný a nenapravil jej v rámci přezkumné činnosti ani odvolací soud.
Nejvyšší soud si je vědom, že v rakouské nauce (vycházející z obdobné koncepce povinnosti mlčenlivosti) se objevuje názor, podle něhož není povinná osoba vázána mlčenlivostí ve specifickém případě, že činila úkon ve prospěch více osob /jako tomu bylo i v právě projednávané věci/, jde-li o spor mezi těmito osobami navzájem (viz k tomu Lehner, S. In Engelhart, K. F., Hoffmann, K., Lehner, S., Rohregger, M., Vitek, C. Rechtsanwaltsordung. 10. vydání, Wien: Manz, 2018, komentář k § 9, marginálie č. 45). Uvedený, a nikoliv bez výhrad přijímaný, názor ovšem v každém případě vychází z předpokladu, že „pány tajemství“ jsou všechny osoby, které byly danému /společnému/ úkonu či jednání současně přítomny, a které v poměru mezi sebou rozhodné skutečnosti již znají. Uvedený názor však není možno vztáhnout do poměrů právě souzené věci, neboť svědek výslovně uvedl, že si již nepamatuje, „zda s ním o ceně mluvil pan C. při telefonickém jednání nebo při osobním setkání“. Nelze tak bez pochybností uzavřít, zda úvahy předchůdce žalobce byly notáři sděleny i před ostatními účastníky, kteří byli přítomni sepisu převodní smlouvy ve formě notářského zápisu, či nikoliv.
