Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2454/2023, ze dne 17. 1. 2024:
Posuzovaný případ závisí na vyřešení otázky, zda vydědění listinou pořízenou v období do 31. 12. 2013, to je za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), která je neplatná z důvodu, že nebyly dány důvody pro vydědění, provedené zůstavitelem, který ovšem zemřel až za účinnosti nynějšího občanského zákoníku, a současně nepovolal pořízením pro případ smrti k dědění jinou osobu, vylučuje nepominutelného dědice ze zákonné dědické posloupnosti do pozice („pouhého“) obligačního věřitele dědiců, jemuž proto svědčí toliko právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, nebo zda takový nepominutelný dědic za popsané situace nabude dědictví (nebo podíl na něm).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu, které provedl Nejvyšší soud bez potřeby nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), shledal, že dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné.
Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 3 o. z.).
Podle § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.
Podle § 3070 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné
Podle § 3072 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1820/2020, vyložil, že z výše uvedených přechodných ustanovení o. z. vyplývá základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před 1. 1. 2014 se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 o. z. výjimky, podle nichž se považují za platná i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění, která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují. Zcela zjevně jsou tak (z pohledu pořizovatele) nynější právní úpravou preferovány mírnější požadavky na tyto právní úkony, tak, aby byla co nejvíce respektována vůle zůstavitele, zcela bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před 1. 1. 2014 nebo se jedná o právní jednání po tomto datu, když úmysl zůstavitele byl v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka. Jde tak o promítnutí výkladového pravidla, které je součástí ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., že závěť (a tedy i vydědění, srov. ustanovení § 1649 o. z.) je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, i to i tehdy, byla-li pořízena před 1. 1. 2014.
V posuzovaném případě se však nejedná o otázku platnosti vydědění, které by bylo za účinnosti minulé právní úpravy neplatné, avšak obstálo by ve světle úpravy nynější. Soud prvního stupně totiž platnost nynějšího vydědění správně posuzoval, ve smyslu výše uvedených přechodných ustanovení, podle úpravy obsažené v novém předpisu, a to mj. tím způsobem, že zohlednil okolnosti ke dni smrti zůstavitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019), a (i tak) dospěl k závěru, že bylo vydědění neplatné.
Požadavek na výklad právního jednání /dříve právního úklonu/ způsobem, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, formulovaný ve výše zmíněném rozsudku, se však nutně musí promítnout i do nynější věci. Z tohoto důvodu potom ovšem – oproti právnímu názoru odvolacího soudu – nemůže nová právní úprava sama o sobě modifikovat účinek vydědění pořízeného za předešlé právní úpravy, respektive vůle, kterou zůstavitel projevil, nemůže být pozdější právní úpravou měněna. Nelze rozumně předpokládat, že zákonodárce, který nyní klade mimořádný akcent na co největší respekt k vůli zůstavitele by současně hodlal tímtéž právním předpisem (jeho obsahem) tuto vůli zůstavitele podstatným způsobem sám pozměňovat.
V rozsudku ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, Nejvyšší soud připomněl, že zásada, že při dědění se použije právo platné v době smrti zůstavitele (zakotvená v ustanovení § 3069 o. z.), bývá pravidlem při každé změně právní úpravy dědění, má význam pro rozhodování o dědění po osobách zemřelých před novou právní úpravou, pokud k rozhodování dochází až za účinnosti právní úpravy nové. Pokud v nyní projednávané věci zůstavitel zemřel dne XY, tedy po 1. 1. 2014, je použití právní úpravy dědění podle nového občanského zákoníku samozřejmé. Podle této nové právní úpravy se tak posuzují dědické tituly, okruh dědiců, velikost dědických podílů, správa pozůstalosti, přechod pozůstalosti na dědice, apod. Ve stejném rozhodnutí však Nejvyšší soud také dodal, že zákaz pravé zpětné účinnosti nového právního předpisu v zásadě neumožňuje, aby podle nové právní úpravy byly posuzovány i vztahy vzniklé (nebo dokonce i již zaniklé) za právní úpravy předcházející, byť mají či mohou mít vliv na dědění po 1. 1. 2014.
Obdobně také vzhledem k nepravé retroaktivitě z rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že i přesto, že je nepravá retroaktivita obecně přípustná a umožňuje, aby adresáti práva přizpůsobili své jednání nové právní úpravě, může i ona znamenat rozpor s principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu, který se projevuje v tom, že rozhodnutí jednat, případně nejednat, které bylo učiněno s očekáváním určitých následků, se ex post (po přijetí nové úpravy) ukáže jako nesprávné, protože se tyto následky mění. Adresát příslušné právní regulace by totiž mohl oprávněně namítat, že kdyby znal tyto nové podmínky, bylo by jeho rozhodnutí jiné. Nepravá retroaktivita porušuje ochranu důvěry, pokud takto působící právní předpisy působí negativní zásahy, se kterými adresáti práva nemohli nebo nemuseli počítat nebo je nemuseli při svých dispozicích zohlednit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015).
Taková situace by podle Nejvyššího soudu nastala i v nyní posuzovaném případě, pokud by se právnímu jednání v podobě vydědění učiněnému za staré právní úpravy na základě nové právní úpravy přičítaly zcela odlišné následky, které by v době, kdy bylo učiněno, vůbec nemohly být s takovým jednáním spojovány. V době sepsání listiny o vydědění, tedy dne 16. 7. 2009, bylo za účinnosti minulé právní úpravy nepochybné, že při neplatném vydědění (ať už pro nedostatek formy, nebo neprokázala-li se existence důvodů pro vydědění) a nezanechal-li zůstavitel jiné pořízení pro případ smrti by se na neplatně vyděděného hledělo, jako by listina o vydědění vůbec sepsána nebyla, ten by tak nepřestal být dědicem ze zákona (jelikož minulá právní úprava žádné ustanovení činící výkladové potíže podobné nynějšímu ustanovení § 1650 o. z. neobsahovala a neplatné vydědění neměnilo právní postavení vyděděného; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 275/2016). Pokud zůstavitel pořídil listinu o vydědění za takové situace, nemohl jí v době jejího sepisu v žádném případě přikládat účinek, který jí přisoudil na základě aplikace znění § 1650 o. z. nyní odvolací soud, neboť jestliže důvody vydědění podle § 469a obč. zák. nebyly dány, hledělo se podle tehdejší kogentní právní úpravy na vydědění jako na neplatné a neplatně vyděděný měl právo na nabytí dědického podílu nejméně v rozsahu uvedeném v § 479 obč. zák. Nebyla-li v popsané situaci zůstavitelem povolána k dědictví jiná osoba (jako tomu bylo i v poměrech přítomné věci), pak neprávem vyděděný měl právo na celé dědictví po zůstaviteli (nebo jeho část). Řečeno jinak: musel-li být zůstavitel, který k dědictví jinou osobu nepovolal, na základě zákona účinného v době sepisu listiny o vydědění srozuměn s tím, že pokud se existence zákonných důvodů pro vydědění neprokáže, bude neprávem vyděděná osoba jeho dědicem, pak je zřejmé, že jeho vůle nepochybně nemohla směřovat k tomu, že (až na základě nového občanského zákoníku platného od 22. 3. 2012 a účinného až od 1. 1. 2014) neprávem vyděděný potomek bude mít, nebudou-li důvody vydědění prokázány, právo jen na povinný díl. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zůstavitel v nyní projednávané věci pořídil listinu o vydědění prostřednictvím notářského zápisu, notář byl povinen jej poučit o náležitostech takového úkonu i jeho následcích pro případ, že důvod vydědění nebude dán a s těmito následky musel být srozuměn.
Ochranu legitimního očekávání a důvěry adresátů norem v právo ostatně akcentuje také Ústavní soud, podle kterého povaha materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. III.ÚS 705/06, obdobně srov. také nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV.ÚS 215/94).
Z výše uvedeného tak vyplývá, že vydědění učiněnému před 1. 1. 2014 musí být (mimo explicitní výjimky vyplývající z ustanovení § 3072 o. z.) přičítány takové právní účinky, jaké by mělo v době jeho pořízení.
Z tohoto důvodu je potom nepřiléhavý odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, ze kterého (a rovněž s odkazem na § 1650 o. z.) odvolací soud dovodil, že dovolatelka není dědicem, nýbrž jí svědčí toliko právo na povinný díl. Jednak v něm byla posuzována listina o vydědění sepsaná až dne 6. 8. 2014, tedy již za účinnosti nové právní úpravy, jednak mimo listiny o vydědění sepsal tamější zůstavitel také nikým nezpochybněnou závěť povolávající jiného dědice, jíž vyloučil nárok na dědictví neplatně vyděděného potomka. V nyní projednávané věci se naproti tomu právní postavení dovolatelky odvíjelo právě a jen od (ne)platnosti listiny o jejím vydědění, sepsané v době, kdy právní předpisy neumožňovaly zcela pominout dědické právo nepominutelného dědice jen tím, že zůstavitel povolá k dědictví jiné osoby. Nejvyšší soud sice v citovaném rozhodnutí uzavřel, že v předmětném případě nešlo o spor o dědické právo ve smyslu § 170 z. ř. s., neboť „i kdyby byla určena nedůvodnost vydědění žalobců listinou ze dne 6.8.2014, ničeho by to na okruhu dědiců zůstavitele, který byl určen závětí, nezměnilo“, tyto právní závěry však (z důvodů výše uvedených) na nynější věc logicky vůbec vztáhnout nelze, protože tu jiných dědiců ze závěti (popř. z dědické smlouvy) nebylo.
Jelikož se tak právní postavení dovolatelky v dědickém řízení odvíjí od (ne)platnosti předmětného vydědění, je nutné uzavřít, že v posuzovaném případě se jedná o /“řádný“/ spor o dědické právo ve smyslu § 170 z. ř. s.. který ze zákona není podmíněn splněním podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (k tomu srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, dále například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006).
Na závěr Nejvyšší soud poznamenává, že jsou nerozhodné úvahy dovolatelky o tom, jaké následky má za nynější právní úpravy neplatné vydědění nepominutelného dědice listinou o vydědění bez současně učiněného pořízení pro případ smrti povolávající k dědictví jinou osobu. Ačkoli Nejvyšší soud je si vědom toho, že v této otázce je doktrína značně nejednotná a dlouhodobě zaujímá zcela protichůdné názory [pro výklad vedoucí k tomu, že i neplatné vydědění zbavuje vyděděného práva na dědický díl srov. např. KITTEL David, § 1648, in: PETROV Jan, VÝTISK Michal, BERAN Vladimír. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace, 2023), Praha: C. H. Beck nebo TALANDA Adam, TALANDOVÁ Iveta., PLAŠIL Filip. Postavení nepominutelného dědice. Ad Notam, 2019, č. 1, s. 27–41, oponující názor tento následek neplatného vydědění odmítající pak zastávají např. FIALA Roman, DRÁPAL Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 410-414], tak nyní napadené rozhodnutí na vyřešení této otázky nezávisí, neboť v poměrech projednávané věci šlo především o to, jaký má být výklad projevu vůle zůstavitele u jednostranného právního úkonu jím učiněného do 31. 12. 2013.
