Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 401/2023, ze dne 25. 4. 2023:
Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. (tj. neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli ve stáří, v nemoci nebo v jiných závažných případech v rozporu s dobrými mravy) je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3653/2020).
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, roč. 1998, nebo rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, roč. 1998). Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, roč. 2008).
Z hlediska skutkového stavu soudy v projednávané věci vycházely ze zjištění (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř. – nepodléhá), že zůstavitelka nebyla v životní situaci, kdy by se ocitla bez pomoci, když „zůstavitelka měla profesionální pomocnice v domácnosti, které péči o ni zajišťovaly, zejména o zůstavitelku pečovala žalovaná“, že „vícero svědků vypovědělo, že u zůstavitelky vídali oba účastníky, popř. vozidlo žalobce, byť žalovanou podstatně častěji“, že „žalobce zůstavitelku navštěvoval sám, či s manželkou nebo se synem“, že „zůstavitelka v některých případech návštěvu na poslední chvíli zrušila sama s tím, že jí není dobře“, že „žalobce vezl zůstavitelku do nemocnice na léčebné terapie, telefonovali si, žalobce pro ni vyřizoval nákupy a jiné záležitosti“, že „nebylo zjištěno, že by se zůstavitelka nacházela v nouzi“, tedy že „zůstavitelka byla zaopatřena pomocí mnoha osob“. Dále soudy uvedly, že „ačkoli bylo zjištěno, že zůstavitelka si některým ze svých známých stěžovala na žalobce v souvislosti s údajnými majetkovými podvody, což vnímala tak, že ji žalobce okradl, a tedy vztahy mezi nimi nevnímala jako ideální a měla zřejmě vyšší očekávání od péče žalobce, nelze uzavřít, že by žalobce o zůstavitelku neměl trvale zájem“, když „svědci ve svých výpovědích uváděli, že byli u toho, když žalobce se zůstavitelkou hovořil, když se za ní vypravoval (i s rodinou), nakupoval pro ni a byl přítomen při lékařském ošetření zůstavitelky“. Nadto soudy konstatovaly, že „z rozsáhlého dokazování nevyplynulo, jaký měla zůstavitelka skutečně zájem se se žalobcem stýkat a jakým způsobem mu popř. návštěvy a setkávání umožňovala“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy dovolatelkou předestřené otázky, zda důvody vydědění žalobce, popsané zůstavitelkou v listině o vydědění ze dne 6. 9. 2009, jsou relevantními důvody z hlediska ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák., řešily způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře soudů.
