Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1275/2023, ze dne 21. 6. 2023:
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstavitelce rozhodující vyřešení právní otázky dědické nezpůsobilosti žalovaného. Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. V ustálené soudní praxi přitom nejsou pochybnosti o tom, že pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu není rozhodující, zda potenciální dědic byl za tento čin proti některé z uvedených osob odsouzen (anebo zda bylo trestní řízení zastaveno či – tak jako v daném případě – trestní věc byla odložena), případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku jeho smrti či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie nebo udělení milosti apod. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je však soud v řízení o pozůstalosti samozřejmě vázán (srov. § 135 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s.). V ostatních případech (zejména pokud nedošlo k odsouzení pachatele v trestním řízení) je nezbytné, aby soud (v řízení o pozůstalosti, příp. ve sporném řízení o určení dědického práva), vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické nezpůsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti, opatřoval k nim potřebné důkazy a učinil úsudek o tom, zda jednání dědice vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo některé z uvedených osob, ovšem s účinky jen pro řízení o pozůstalosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2967/2021). Nejvyšší soud předesílá, že dovoláním napadený rozsudek je s touto ustálenou rozhodovací praxí v souladu.
Pokud pak dovolatel polemizuje s „vysokým standardem dokazování“ dědické nezpůsobilosti žalovaného, nesprávně staví svou dovolací argumentaci na domnělém odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe soudů v otázce, že pro závěr, podle nějž má soud určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné připustit s velkou mírou pravděpodobnosti. Odkazuje přitom zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 (jímž bylo dovolání rovněž odmítnuto), a na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/03, přičemž již podle usnesení sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 je zřejmé, že se o relevantní právní otázku nejedná, resp. že se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [k tomu srov. závěr přijatý citovaným usnesením, že vymezená právní otázka, kdy soustava nepřímých důkazů tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, z níž je možno odvodit jen jeden skutkový závěr a zároveň vyloučit možnost závěru jiného, a kdy nikoliv, se týká pravidel hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (tzv. zásada volného hodnocení důkazů), a že stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel § 132 o. s. ř., a proto nemůže být otázkou zásadního právního významu, neboť postrádá význam pro judikaturu soudů (tzv. judikatorní přesah)]. Ve svém důsledku tak dovolatel i v posuzované věci zjevně napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. ust. § 241a odst. 1 věty první a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1359/2022).
Ve svém důsledku dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., dle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů [vytýká-li dovolatel taktéž odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když jednak nezopakoval dokazování, ačkoliv zamítl žalobu, jíž bylo soudem prvního stupně zcela vyhověno, tj. přestože dospěl ke skutkovým zjištěním odchylným od zjištění soudu prvního stupně, jednak neprovedl pro nadbytečnost jím a ve prospěch jeho tvrzení navrhované důkazy svědeckými výpověďmi B. H. a M. V. týkající se okolností spáchání činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost žalovaného, a tedy brojí-li proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, tj. že nelze učinit závěr o tom, že se žalobcem tvrzený čin stal a že jej spáchal žalovaný], stejně jako nepodléhají přezkumu dovolacím soudem skutková zjištění odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) [tedy ani dovolatelem nastíněné otázky, proč z bytu, doposud celý život obývaného žalovaným, současně s krádeží videorekordéru a hotovosti a šperků zůstavitelky zmizelo i oblečení žalovaného, proč žalovaný od okamžiku zmizení věcí patřících jeho rodině náhle s rodinou přerušil natrvalo veškeré kontakty, jakož i spojitosti odcizení majetku žalobce a zůstavitelky zrovna v době, kdy se žalovaný, člen jejich rodiny, potýkal s rozsáhlými dluhy], a tudíž dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Koneckonců, již odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na základě skutkových zjištění, se kterými se odvolací soud ztotožňuje, udělal závěr o skutkovém stavu, který však z těchto skutkových zjištění neplyne, a poukázal na to, že se jedná o nesprávný skutkový závěr soudu prvního stupně, nikoli o nesprávná skutková zjištění, není proto nutné doplňovat dokazování tak, jak to předpokládá ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř.
