Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3440/2022, ze dne 22. 11. 2022:
Při projednání dědictví (resp. pozůstalosti) se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele (srov. zejm. § 3070 obč. zák.). I v současné době se proto v řízení o pozůstalosti po M. H., zemřelé dne 17. 2. 1945, postupuje podle ustanovení Obecného zákoníku občanského (dále též jen „o. z. o.“), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze dne 9. 8. 1854 č. 208 ř. z. (nesporného patentu).
Podle o. z. o. okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví nespadal vjedno. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt, museli podat dědickou přihlášku a dědictví nabývali a stali se jeho vlastníky teprve odevzdáním dědictví. Před přijetím dědictví dědici se tedy hledělo na pozůstalost tak, jakoby ji zemřelý dosud držel (srov. § 547 o. z. o.), hovořilo se tu o ležící pozůstalosti (tzv. hereditas iacens).
Pozůstalost po zůstavitelce nebyla, jak sám zdůrazňuje dovolatel, projednána a k faktickému převzetí předmětného podílu na nemovitých věcech došlo ze strany státu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to buď na základě řádně proběhnuvší konfiskace, nebo na základě protiprávního uchopení se držby státem (formou okupace). V každém případě je ovšem zřejmé, že došlo k faktickému odnětí majetku, za jehož vlastníka se do té doby považovala ležící pozůstalost zůstavitelky.
Odvolací soud správně vycházel z dlouhodobě ustálené judikatury soudů, která již dříve dospěla k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to i bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Dále byl přijat názor, že i tam, kde vlastnické právo nepřešlo na stát, který se věci chopil v rozhodné době bez právního důvodu (rozuměj okupací), nelze žádat ochranu práva podle obecných právních předpisů, přičemž převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008).
Obdobně z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/01, plyne, že proběhla-li konfiskace majetku v době, kdy původní vlastník (zůstavitel) již nežil, avšak byl s ohledem na úpravu ležící pozůstalosti dosud jejím fiktivním držitelem, protože přijetí dědictví pozůstalou osobou se nepodařilo prokázat (v nyní projednávané věci nebylo prokázáno ani podání dědických přihlášek, tím méně vydání odevzdací listiny), přichází v úvahu nástup nároku oprávněné osoby (výlučně) podle restitučních předpisů. Dovolací soud již dospěl také k závěru, že rezignuje-li oprávněná osoba na možnost vydání předmětných nemovitostí na základě restitučních předpisů a místo toho zvolí cestu nesporného řízení o (dodatečném) projednání dědictví, zcela evidentně tím obchází restituční (a potud speciální) právní předpisy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010).
S poukazem na výše uvedené právní závěry, jež je třeba aplikovat také v projednávané věci, lze uzavřít, že soudy při posouzení otázky rozhodné pro závěr, zda je na místě provést pozůstalostní řízení po zůstavitelce [(dodatečně) projednat ležící pozůstalost], postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Navrhovatel rovněž odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, podle kterého „určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 až 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky“. Zmiňovaný nález se i podle jeho vlastního odůvodnění vztahuje výlučně na situace v něm předvídané, a to za další omezující podmínky, že povinnou osobou, resp. držitelem sporného majetku je stát.
V projednávané věci nebylo možno spustit ze zřetele skutečnost, že současným vlastníkem podílu na výše označených nemovitostech je Statutární město Frýdek-Místek, nikoliv stát a nadto k zásahu do vlastnického práva předchůdkyně žalobců nedošlo ani v období od roku 1938 do května 1945, na níž se daný nález výslovně vztahoval. Skutkové okolnosti právě projednávané věci tak nejsou v nejmenším souměřitelné s těmi, jež se upínají k dovolatelem akcentovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, kterýžto nález byl navíc vydán ve zcela specifických a skutkově výjimečných souvislostech (což potvrdil samotný ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2171/17). Dlužno dodat, že navrhovatelem akcentovaný nález se vztahoval výlučně k určovací žalobě (nikoliv k možnosti projednání pozůstalosti), přičemž navrhovatel takovou žalobu podal, avšak ta byla následně zamítnuta pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 3. 2019, č. j. 12 C 214/2017-133, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2019, č. j. 71 Co 181/2019-159, proti němuž podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, č. j. 22 Cdo 42/2020-185. S ohledem na subjektivní závaznost daných rozhodnutí (srov. § 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.) se již nelze otázkou možné úspěšnosti určovacího nároku zabývat.
