Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2007/2024, ze dne 10. 9. 2024:
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda opatrovník může za opatrovance projevit jeho poslední vůli formou závěti, když podle rozsudku obecného soudu je opatrovanec omezen ve svéprávnosti tak, že mimo jiné tohoto právního jednání není schopen. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
Podle ustanovení § 458 o. z. není zákonný zástupce nebo opatrovník oprávněn za zastoupeného právně jednat v záležitostech týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv, jakož i pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání.
Citované ustanovení tak stanovuje zákonné výluky ze zástupčího oprávnění zákonného zástupce nebo opatrovníka. Doplňuje rozhodnutí soudu o rozsahu zástupčího oprávnění, tj. navíc (oproti vymezení zástupčího oprávnění opatrovníka v soudním rozhodnutí) stanoví další případy, kdy opatrovník není oprávněn jednat jménem zastoupeného [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). Wolters Kluwer: 2014. Dostupný v ASPI – komentář k § 458].
Obecně lze říci, že pořízením pro případ smrti chce zůstavitel řešit osud svého majetku po své smrti, čímž zasáhne do právního postavení a vztahů dědiců a dalších osob. Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz (srov. § 1494 a násl. o. z.).
Podle § 1496 o. z. je právo povolat dědice osobním právem zůstavitele. Vzhledem k osobní povaze závěti ji proto nemůže pořídit zástupce, a to ani zástupce na základě plné moci, ani zákonný zástupce nezletilého nesvéprávného nebo opatrovník nesvéprávného. Jinak řečeno, je vyloučeno pořízení závěti osobou, která není k takovému právnímu jednání způsobilá [srov. také FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 73, marg. č. 7].
Nadto již za účinnosti předchozí právní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který obdobná ustanovení o nemožnosti zastoupení při pořízení závěti neobsahoval, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2968/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2009, dovodil, že „právní úkon pořízení nebo zrušení závěti musí být učiněn osobně pořizovatelem závěti (zůstavitelem); není možné, aby tyto úkony za zůstavitele učinil jeho zástupce (zákonný nebo na základě plné moci)“. Dále v citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že všechny dřívější úpravy dědického práva obsahovaly výslovné ustanovení, že „zůstavitel musí sám dědice ustanoviti; nesmí jmenování přenechati výroku třetí osoby“ [srov. § 564 Obecného zákoníku občanského, vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a byly vykládány tak, že „při testamentech i dědických smlouvách musí se státi projev vůle osobně zůstavitelem; je vyloučeno zastoupení dobrovolné i nucené“ (srov. například Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl III., str. 90 a násl.; Hartmann, A: Poslední pořízení, Praha 1935). Historický výklad základních předpokladů platného pořízení závěti tak jednoznačně vede k obecnému závěru o nemožnosti zastoupení při pořízení závěti, a to zástupcem jak zvoleným, tak zákonným, či soudem ustanoveným. Závěrem pak Nejvyšší soud v citovaném rozsudku konstatoval, že s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu uvedené závěry nekolidují – jak namítá dovolatelka – ani s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. II. ÚS 284/97, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 227/96).
Na základě výše uvedeného lze proto konstatovat, že závěry odvolacího soudu, že s odkazem na § 458 o. z. nemůže opatrovník za opatrovance učinit pořízení pro případ smrti formou závěti, že „právní úprava § 458 o. z. odráží povahu právního jednání spočívajícího v pořízení pro případ smrti jako výlučně osobního“, že „nijak nezasahuje do práva opatrovance, tj. osoby omezené ve svéprávnosti, vlastnit majetek, stejně tak jej nevylučuje z dědění dán osobní povahou daného právního jednání“ a že „je založena na racionálních důvodech (slouží především k ochraně práv opatrovance)“, jsou správné.
