Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2448/2024, ze dne 13. 3. 2025:
V projednávané věci bylo výrokem usnesení pozůstalostního soudu žalobci uloženo, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal u soudu žalobu proti označeným zákonným dědicům. Otázkou k posouzení zůstává, zda výrokem usnesení stanovený okamžik pro počátek běhu lhůty odvíjející se logicky od právní moci usnesení v případě, dojde-li k tomu, že právní moc nastává zpětně v důsledku zpětvzetí odvolání proti odkazovacímu usnesení pozůstalostního soudu, vyhovuje požadavku § 170 odst. 1 z. ř. s. na dvouměsíční lhůtu. Odkazovací usnesení, kterým je některý z účastníků řízení odkazován k uplatnění práva ve stanovené lhůtě, má svá specifika. Jestliže soud stanoví ve výroku dvouměsíční lhůtu od právní moci jeho usnesení, potom v případě napadení odvoláním tohoto usnesení by fakticky nastávala situace, kdy odkázaný účastník ještě žalobu podávat nemusí, neboť napadené usnesení ještě ani není v právní moci, avšak v případě, že by odvolací řízení trvalo déle než dva měsíce, už by nebylo možné vzít odvolání zpět, neboť by účinky právní moci nastaly podle § 222 odst. 1 o. s. ř. zpětně, a lhůtu by již nebylo možné stihnout, a to striktně vzato ani kdyby účastník nejprve podal žalobu (tedy kdy v dané době odkazovací usnesení ještě ani nebylo v právní moci) a až poté vzal odvolání proti odkazovacímu usnesení zpět (s čímž by se pojilo zpětné nabytí právní moci).
Vzhledem k tomu, že stanovení minimálně dvouměsíční lhůty sleduje ochranu práv k žalobě odkázaného účastníka (aby měl dostatečný časový prostor k uplatnění žaloby), potom ze smyslu a účelu § 170 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soudem určená lhůta musí být účastníku skutečně poskytnuta, a proto nepostačí, že by soudem jinak korektně určená lhůta uplynula v důsledku zpětnosti nabývání právní moci, když zde reálně nebyl ani žádný okamžik (natož lhůta v soudem určené délce), kdy by odkazovací usnesení bylo již v právní moci a současně lhůta ještě neuběhla. Jelikož se nejedná o žádnou nesprávnost ve výroku nebo poučení odkazovacího usnesení, není zde možnost, aby soud ve sporném řízení vzniklou situaci korigoval poskytnutím poučení, jako když odkazovací usnesení obsahuje nesprávné poučení [srov. ve vztahu k předchozí právní úpravě např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3719/2017, vyslovený závěr, že odkazuje-li soud v řízení o dědictví k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. společně (současně) více účastníků, musí – alespoň v odůvodnění usnesení – poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. Jestliže usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř. a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je poté soud, který o žalobě rozhoduje, povinen (pouze) poučit žalobce o náležitostech žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.]. Zároveň lze poznamenat, že nelze na účastníkovi rozumně požadovat, aby snad „preventivně“ podal žalobu podle odkazovacího usnesení, které napadl včasným odvoláním. V posuzovaném případě je to vše akcentováno skutečností, že dovolatel vzal odvolání zpět nedlouho poté, jak uváděl, co byl uveřejněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, v němž bylo mj. vysvětleno, že pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti závěti zůstavitelů zemřelých po 1. 1. 2014 není (nemůže být) významné pouze a jen to, zda a který z účastníků pozůstalostního řízení byl odkázán k podání žaloby o dědické právo. Ostatně vzhledem k tomu, že v pozůstalostním řízení zpravidla nebývá ukládána povinnost k náhradě nákladů ostatních účastníků řízení (§ 128 z. ř. s.), lze pro zpětvzetí odvolání proti odkazovacímu usnesení pozůstalostního soudu stěží nahlížet na odvolání jako na účelový odklad právní moci, neboť pro takový cíl by s ohledem na uvedené bylo efektivnější odvolání zpět nevzít.
Aplikace § 222 odst. 1 o. s. ř. i na odkazovací usnesení pozůstalostního soudu by se nejen dostávala do rozporu se smyslem a účelem § 170 odst. 1 z. ř. s., jak bylo ukázáno výše, ale i se svým vlastním smyslem a účelem. Účelem § 222 odst. 1 o. s. ř. je především to, aby bylo zamezeno účelovému odkladu právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně, jen v důsledku toho, že proti němu bylo podáno odvolání, které bylo posléze vzato zpět. Zpětnost nabytí právní moci se proto projevuje např. tím, že lhůta k plnění stanovená rozsudkem soudu prvního stupně plyne dlužníkovi i v průběhu odvolacího řízení, je-li odvolání později vzato zpět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 6/2002). V odkazovacím usnesení pozůstalostního soudu žádná lhůta k plnění stanovena není (nebývá jím ani rozhodováno o nákladech řízení). Naopak smysl výjimek z fikce zpětného nabývání právní moci (§ 381 z. ř. s. a § 396 z. ř. s.) v případě zpětvzetí odvolání spočívá především v tom, že by její uplatnění v těchto případech mohlo mít za následek nedůvodné propadnutí lhůt k uplatnění práv bývalým (zdánlivým) manželům (srov. DRÁPAL, L. § 222 In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1784, marg. č. 1; v § 222 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 byly tyto výjimky přitom stanoveny obdobně jako nyní v z. ř. s.). Nejeví se proto, že by zákonodárce vědomě zamýšlel, aby u odkazovacího usnesení pozůstalostního soudu mohla lhůta takto propadnout. V zákoně uvedené výjimky ze zpětného nabývání právní moci při zpětvzetí odvolání zakotvené v § 381 a § 396 z. ř. s. se týkají meritorních rozhodnutí, z čehož nelze přesvědčivě usuzovat, že zákonodárce vědomě uvážil možné důsledky zpětného nabytí právní moci i pro veškerá procesní rozhodnutí, mezi něž patří i odkazovací usnesení pozůstalostního soudu. Nelze zároveň předpokládat, že v právní normě bude vždy vědomě pamatováno na všechny výjimečné situace.
S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o tzv. zakrytou mezeru v zákoně, neboť aplikace dikce § 222 odst. 1 . o. s. ř. i na odkazovací usnesení pozůstalostního soudu podle § 170 odst. 1 z. ř. s. by odporovala účelům, z nichž předmětná právní úprava vychází. Proto je pro potřeby posuzování včasnosti žaloby o určení dědického práva na základě odkazovacího usnesení pozůstalostního soudu nutno za pomoci teleologické redukce interpretovat § 222 odst. 1 o. s. ř. úžeji, než jak by se zdálo podle jeho jazykového znění. Jde tedy o odepření aplikace daného ustanovení na případ, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel. Počítání lhůty proto nelze odvíjet od zpětného nabytí právní moci, nýbrž je lhůtu zapotřebí počítat tak, jako kdyby ke zpětnosti nabytí právní moci nedošlo, aby soudem určená lhůta byla pro účastníka řízení skutečně využitelná, a nebyla pouhou právní fikcí.
